Již téměř poslední den našeho tábora začal pro účastníky poněkud dříve, nežli obvykle – již kolem jedné hodiny ranní je jejich stanoví vedoucí vzbudili, aby se společně vydali dokončit velké putování za ztracenou knihou Nekonečného příběhu. Ta nejúspěšnější skupina nakonec knihu doopravdy zachránila – a to nejen pro sebe, ale i pro celý zbytek tábora, který by se tak již nikdy nedostal do skutečného světa…

Ranní budíček a rozcvička byly proto posunuty na osmou hodinu, což zajisté všem přišlo vhod – dopolední program se totiž jmenoval „Schnitzeljagd“, tedy „hon na řízek“ v nedalekém lese poblíž Rackenthalu. I po vydatném obědě (podávaly se oblíbené „Kaiserschmaren“ s jablečným pyré) se účastníci věnovali zejména fyzické aktivitě – ve fotbalových zápasech dobrovolníků se utkali účastníci s vedoucími, resp. účastnice s ženskými vedoucími. Poté následovalo něco poněkud odděchovějšího – promítání filmu „Nekonečný příběh II“ v česko-německém znění. Ten však byl zastaven těsně před koncem, v momentě, kdy se Bastian rozhoduje, zda skočit ze skály po vodopádu, aby se tak dostal do skutečného světa. Proč tomu tak bylo? Čtěte dál a dozvíte se.

Od šesté hodiny začal slavnostní večeří v tradičním bavorském pojetí závěrečný večer našeho tábora. A po ní následoval program, kde účastníci rozdělení do skupin museli vykonat určitý úkol, přičemž ostatní skupiny sázely, zda jejich „protivníci“ uspějí, či ne. Tento úkol museli účastníci vykonat právě tak jako Bastian, aby se z Phantásie dostali zpět do skutečnosti.

Po této těžké zkoušce, v níž nakonec všichni obstáli (i když někteří jen s odřenýma ušima), a zhlédnutí závěru filmu, vystoupila spolu s Bastianem sama Dětská císařovna a pozvala všechny na velkou slávu na počest záchrany Phantásie. Zpívalo se, tancovalo se, pila se ovocná bowle…