Unser Morgen begann nicht gerade vielversprechend. Wir erwachten in einem grauen und traurigen Wunderland. Die einst so fröhlichen Bewohner waren kaum wiederzuerkennen – alle saßen nur niedergeschlagen da und starrten abwesend in die Ferne. Wir konnten nicht begreifen, wie in nur einer Nacht all die Magie und Freude verschwinden konnte.
Deshalb zögerten wir nicht, als Alice uns aufforderte, uns ihr anzuschließen und gemeinsam das Schloss der Herzkönigin zu finden. Der Weg war lang und beschwerlich, doch schließlich standen wir vor den Toren des Schlosses. Von den Zinnen blickten die Soldaten der Königin auf uns herab. Zunächst versuchten sie, uns am Betreten zu hindern, und lieferten sich sogar einen Kampf mit uns. Sie waren jedoch von der endlosen Arbeit so erschöpft, dass sie schließlich zustimmten, mit uns zu sprechen.
Wir fragten sie, ob ihnen ihre Arbeit überhaupt Spaß mache. Sie gaben zu, dass dies nicht der Fall sei und dass sie von den endlosen Diensten schon furchtbar müde seien. Daraufhin boten sie uns einen Deal an: Wenn wir für sie einen unterhaltsamen Nachmittag organisieren, würden sie uns ins Schloss lassen. Die Wettbewerbe, die wir vorbereitet hatten, waren ein großer Erfolg, und so hielten die Soldaten ihr Versprechen ein.
Im Inneren des Schlosses fanden wir die Königin, die zusammen mit unseren Freunden saß. Diese kauerten so weit wie möglich von Ihrer Majestät entfernt. Der sonst so energiegeladene Hutmacher saß niedergeschlagen über einem Stapel Dokumente, während sich die Katze Šklíba in einer Ecke des Raumes zusammenkauerte.
Wir stürmten mit einem großartigen Plan herein – die Königin zum Lachen zu bringen. Schließlich kann doch niemand Spaß hassen, wenn er erst einmal weiß, wie es ist, wirklich zu lachen! Es bedurfte einiger Versuche, aber schließlich gelang es uns. Die Königin lachte!
Naše ráno nezačalo zrovna nejlépe. Probudili jsme se do šedivé a smutné Říše divů. Kdysi radostné obyvatele jsme téměř nepoznávali – všichni jen sklíčeně seděli a nepřítomně hleděli do dáli. Nedokázali jsme pochopit, jak se během jediné noci mohla vytratit veškerá magie a radost.
Proto jsme neváhali, když nás Alenka vyzvala, abychom se k ní přidali a společně našli hrad Srdcové královny. Cesta byla dlouhá a náročná, nakonec jsme však stanuli před hradními branami. Z cimbuří na nás shlíželi královnini vojáci. Nejprve se nám snažili zabránit ve vstupu a dokonce se s námi pustili do boje. Byli však tak vyčerpaní nekonečnou prací, že nakonec souhlasili, že si s námi promluví.
Zeptali jsme se jich, zda je jejich práce vůbec baví. Přiznali, že ne a že už jsou z nekonečných služeb strašlivě unavení. Poté nám nabídli dohodu: když pro ně uspořádáme zábavné odpoledne, pustí nás do hradu. Soutěže, které jsme připravili, slavily velký úspěch, a vojáci tak svůj slib dodrželi.
Uvnitř hradu jsme našli královnu sedící společně s našimi přáteli. Ti se krčili co nejdále od Její Výsosti. Jindy energický Kloboučník sklíčeně seděl nad hromadou dokumentů, zatímco kočka Šklíba se choulila v rohu místnosti.
Vtrhli jsme dovnitř se skvělým plánem – rozesmát královnu. Nikdo přece nemůže nenávidět zábavu, když pozná, jaké to je se skutečně smát! Bylo potřeba několik pokusů, ale nakonec se nám to podařilo. Královna se rozesmála!
V tu chvíli pochopila, jakou chybu udělala, když v Říši divů zakázala smích a radost. Trochu nejistě, snad dokonce omluvně, sundala Šklíbě obojek a Kloboučníkovi znovu nasadila jeho klobouk. Nakonec prohlásila, že se chce naučit mít ze života radost. A s tím jí po zaslouženém odpočinku velmi rádi pomůžeme!
