Tak to vidíte, milí čtenáři našich stránek. Willy Fog a jeho Romi se s námi včera rozloučili, což nepředznamenalo nic jiného, než konec našeho tábora a s ním spojené loučení všech se všemi. Všechno pěkné jednou začíná a taky bohužel končí… Bylo to opět nejlepší, jak by řekl jeden sojčí klasik. Tak se všichni mějte a někdy zase čaua!

Po včerejším napínavé zápletce s mým otrávením, následným obstaráním medikamentu mými malými přáteli, jeho uloupení a opětovném nalezení těmi nejlepšími, kdy můj život opravdu visel na tenoučkém vlásku a do jeho konce scházely snad ani ne už minuty, ale pouhé vteřiny, bylo potřeba nejprve naordinovat nám všem důkladný odpočinek před úplným vyvrcholením naší dlouhé cesty. Probudili jsme se všichni v novém světě neboli Spojených státech Amerických, konkrétně pak v samotném New Yorku, kde se s námi přivítala a následně i rozloučila samotná majestátná socha Svobody. Mezitím se naši malí pomocníci seznámili s historií, současností a snad i budoucností obou organizací pořádajících naší velkolepou cestu. Po nezbytném posilnění jsme se rychlostí světla přesunuli na náš starý dobrý kontinent a to hnedle do francouzské metropole Paříže. Zde jsem již naplno začal věřit tomu, že sázku nad ředitelem akademie vyhraji a zvládnu se do večera vrátit do místa započetí naší cesty, tedy do malebného Gaisthalu. Co se však nestalo! Znaveni po dlouhé a náročné cestě jsme spolu s mojí drahou Romi a pařížskými průvodci usnuli spánkem spravedlivých a splnění úkolu se tak velmi zdramatizovalo. Mezitím můj protivník ředitel akademie pozval všechny malé cestovatele na svou předčasnou oslavu vítězství nade mnou, tak moc věřil ve své vítězství! Všichni malí cestovatelé si museli důkladně připravit a vyrobit důkazy, že cestu kolem světa skutečně absolvovali. Po běhu v párech a fotbálku malí vs. velcí zlý ředitel akademie zahájil svou oslavu velkolepou večeří, po které již společně se svým policejním přisluhovačem už už odpočítával poslední vteřiny dohodnutého limitu. Já nevědomý gaisthalského času jsem dle svých příručních ciferníků předpokládal, že díky našemu pařížskému „šlofíku“ sázku bohužel nevyhraji, a tak jsem předpokládal, že na oslavu přicházíme spolu s Romi opožděně. Užuž jsem blahopřál svému sokovi k vítězství, když se však na gaisthalských hodinách ukázalo, že cestu jsme zvládli v dohodnutém termínu! Najevo totiž vyšlo, že při našem pařížském zaspání mi byly přeřízeny ciferníky o hodinu zpět… Ani toto zlému řediteli akademie a jeho přisluhovači nevyšlo!!! Nestačilo mu to však, a tak jsme mu spolu s malými kamarády museli celou cestu kolem světa a návštěvu jednotlivých zemí náležitě dokázat. Teprve potom uznal svoji prohru, přenechal mi svou funkci a vytratil se ze scény. Své vítězství jsem potom se svými kamarády pořádně oslavil. „Díky, malí přátelé!“ Toto své poděkování jsem však z důvodu své zaneprázdněnosti nestačil svým novým kamarádům sdělit osobně, a tak jsem jim aspoň adresoval dopis, který jim přetlumočili dva jejich hlavní vedoucí. „Děkujeme moc, vám všem, byli jste skvělí a někdy se zase těšíme na viděnou, přátelé!“ Váš vděčný Willy Fog se svou Romi.

Dnes jsme s Willym konečně dorazili do Indie, kde se nám stalo něco strašného. Potvrdilo se Willyho podezření, že se nám někdo snaží naši cestu překazit, a to tím nejhorším způsobem – někdo se jej pokusil otrávit! Naštěstí však existuje lék, který musel být nalezen a podán do čtyřiadvaceti hodin, aby mohl můj milý Willy žít. Naši malí kamarádi se tedy vydali na předlouhou cestu, museli se vrátit zpět do všech již navštívených zemí a přivézt odtud všechny potřebné ingredience k přípravě léku. Vše proběhlo hladce a večer jsem u ohně nabyla jistoty, že se nám to podaří. Ale ouha – lék byl ukraden a naši přátelé se ještě v noci museli vydat najít náš drahocenný poklad s vytouženým lékem. Minuty ubíhaly jako splašené, Willymu už zbývalo jen pár chvil. Díky našim kamarádům jsem ale už po chvíli mohla padnout svému drahému kolem krku a vydat se s ním dál na cestu…

Opět se hlásí váš Willy Fog. Dnešní den byl pro nás s Romi opravdu velmi náročný, neboť jsme navštívili hned dvě země a ne ledajaké země – největší Rusko a nejlidnatější Čínu. Na cestě jsme opět prožili několik velmi nebezpečných zážitků, a když o tom mluvíme, tak čím dál víc mám odůvodněný pocit, že tyto komplikace v průběhu naší cesty kolem světa nejsou pouhou náhodou, ale že jsou organizovány někým cíleně. Dokonce mám i velmi důvodné podezření, které si zatím nechám pro sebe. Tuto mou domněnku mi dnes potvrdila i skutečnost, že jsme v průběhu cesty vlakem Transsibiřskou magistrálou z Ruska do Číny odhalili konkrétního záškodníka, který chtěl náš vlak vyhodit do vzduchu. Naštěstí se nám to podařilo včas těsně před tím, než hodlal svůj ďábelský plán zrealizovat. Jinak se nám i našim malým cestovatelům daří co se počasí týče čím dál lépe – dnes jsme již téměř celý den prožili v blahodárném sluníčku a z nebe první den nespadla ani jedna sebemenší kapka. Na programu jsme v průběhu naší dnešní cesty měli kromě jiného hry bez hranic neboli nejrůznější zábavná stanoviště, dále hon právě na již zmíněného záškodníka a večer vyplněný hrami známými nám všem zejména z televizní obrazovky. Mám takové neblahé tušení a mrazení v zádech, že zítra nás čeká opravdu náročný a namáhavý, nástrahami naplněný další den. Vždyť naše cesta se pomalu, ale jistě, chýlí ke konci…

Můj drahý Willy se tedy rozhodl, že podnikne dobrodužnou cestu kolem světa za sedm dní a já jsem ho v tom přece nemohla nechat samotného. Z Itálie jsme se rychle přesunuli do Egypta, kde mne nějaký místní obchodník chtěl vyměnit za pět velbloudů. Willy mne ale nedal, tak jsme se mohli v klidu vydat dále. Bohužel nás však zastihla písečná bouře a už už to vypadalo, že nebudeme moci pokračovat v cestě. Všechno jsme ale zvládli opravit a mohli pokračovat dál. Naši malí kamarádi jsou nám neustále v patách a pomáhají nám, seč jim síly stačí. Dnes kvůli nám museli dokonce podstoupit cestu časem, aby nám ze starověkého Egypta donesli potřebné věci. Pak si to ovšem vynahradili nádherným relaxačním odpolednem. Willy si s chlapci připravil šašlik a já jsem se s děvčaty věnovala svému zevnějšku a společně jsme si udělaly pudingovou pochoutku. Večer jsme se všichni sešli u táboráku a pak ještě podnikli dobrodružnou stezku odvahy. Dnes byl opravdu krásný den, plný překvapení, zábavy a dobrodružství. Zítra zase musíme pokračovat dál a já už se moc těším, jakým směrem se bude naše cesta ubírat. Willy si totiž směr cesty nechává pro sebe a každá další země je pro nás překvapením…