V pátek ráno se město probouzelo do neobvykle klidného dne. Už jsme se jen museli vypořádat se zatčenými zločinci z předchozí noci. Nakonec jsme svolali hlasování města. Každý měl možnost vyjádřit svůj názor na tresty, které je třeba udělit. Zatímco se verdikty pomalu uzavíraly, předstoupili před nás Klára a Tadeáš, bývalí členové bossovy skupiny s jejich plánem: založit novou organizaci, která bude chránit město, předcházet dalším zločinům a zajistí, že naše ulice zůstanou navždy svobodné. Tohle rozhodnutí změnilo náladu v celém městě. Místo obav se vzduchem nesl pocit úlevy a naděje. A my jsme věděli, že takovou chvíli je třeba náležitě oslavit – se smíchem, hudbou , dobrým jídlem a pocitem, že odteď už bude všechno jinak.

Am Freitagmorgen erwachte die Stadt zu einem ungewöhnlich ruhigen Tag. Es blieb uns nur noch, uns mit den in der vorherigen Nacht verhafteten Verbrechern auseinanderzusetzen. Schließlich beriefen wir eine Stadtabstimmung ein. Jeder hatte die Möglichkeit, seine Meinung zu den zu verhängenden Strafen zu äußern. Während sich die Urteile langsam formten, traten Klára und Tadeáš – ehemalige Mitglieder der Gruppe des Bosses – vor uns und stellten ihren Plan vor: eine neue Organisation ins Leben zu rufen, die die Stadt schützen, weitere Verbrechen verhindern und sicherstellen würde, dass unsere Straßen für immer von Bösewichten frei bleiben würden. Diese Entscheidung veränderte die Stimmung in der ganzen Stadt. Anstelle von Angst lag ein Gefühl der Erleichterung und Hoffnung in der Luft. Und wir wussten, dass man einen solchen Moment  feiern musste – mit Lachen, Lichtern, Musik und dem Gefühl, dass von nun an alles anders sein würde.

Ve čtvrtek jsme se rozhodli vydat po stopách obávaného velkého bose a jeho oddaných přívrženců. Už od rána jsme kráčeli po dlouhé, nekonečné štrece, která nás vedla stále dál od známých cest, až nakonec k nim – do jejich skrýše. Večer jsme se snažili doplížit k nim co nejblíže. Jenže místo samotného bose se nám podařilo polapit jen několik jeho věrných přívrženců. A právě v tu chvíli, kdy jsme si mysleli, že máme navrch, se z temnoty zjevil černý vůz. Auto, které nikdo nečekal, přijelo s dalšími jeho pomocníky – a boss do něj hbitě naskočil. Neváhali jsme a rozběhli jsme se za nimi, nohy nám klopýtaly o kořeny a tma pohlcovala každý náznak stopy. Ale nevzdali jsme se. Po dlouhém pátrání jsme ho nakonec vypátrali a zatkli.

Am Donnerstag beschlossen wir, uns auf die Spur des furchteinflösenden großen Bosses und seiner treuen Bodyguards zu begeben. Schon seit dem Morgen wanderten wir auf einem langen, endlosen Weg, der uns immer weiter von den bekannten Pfaden fortführte, bis wir schließlich zu ihnen gelangten – zu deren Versteck. Am Abend versuchten wir, uns so nah wie möglich heranzuschleichen. Doch anstatt den Boss selbst zu fassen, gelang es uns nur, einige seiner treuesten Anhänger zu erwischen. Und genau in dem Moment, als wir dachten, wir hätten die Oberhand, tauchte aus der Dunkelheit ein schwarzer Wagen auf. Ein Auto, das niemand erwartet hatte, kam mit weiteren seiner Mitarbeiter – und der Boss sprang flink hinein. Wir zögerten nicht. Wir rannten hinterher, unsere Füße stolperten über Wurzeln und die Dunkelheit verschluckte jede Spur. Doch wir gaben nicht auf. Nach einer langen Suche spürten wir ihn schließlich auf und nahmen ihn fest.

Když se sniperka Vici doslechla, že Klára přešla na naši stranu, vyvolalo to mezi námi vlnu odhodlání. Došlo nám, že pokud chceme dopadnout Hlavního Šéfa podsvětí, musíme se naučit jednat jako opravdoví detektivové a špioni. Nešlo jen o obyčejné pátrání – potřebovali jsme zvládnout triky, jaké znají jen ti nejlepší.
Naše výcvikové středisko se stalo hluboko v lese, kde jsme mezi mechem a stíny borovic nacházeli pohozené poznámky a útržky rukopisů slavných autorů detektivních románů. Tyhle zapomenuté stopy jsme brali jako učební texty – v nich se skrývala tajemství stopování, výslechů i nenápadného sledování.
Jenže pak se věci zkomplikovaly. Vici se totiž neúspěšně pokusila Kláru odstranit. A to byl moment, kdy se Organizace rozhodla přitlačit jiným směrem: obrátili se na Tadeáše a snažili se ho znovu vtáhnout do role nájemného vraha. Tentokrát měl úkol jasný – otrávit Kláru.
Mezitím jsme my pokračovali v pátrání. Díky trpělivým výslechům a pečlivému shromažďování důkazů se nám podařilo zjistit jméno a totožnost Hlavního Šéfa. Byl to okamžik triumfu – jenže radost netrvala dlouho. Šéf se totiž v tu samou chvíli dozvěděl, že jsme na něj přišli… a než jsme stačili cokoliv udělat, zmizel beze stopy.

Als die Scharfschützin Vici erfuhr, dass Klára auf unsere Seite gewechselt war, ging ein Ruck der Entschlossenheit durch unser Team. Uns wurde klar, dass wir, um den Oberboss der Unterwelt zu fassen, lernen mussten, wie echte Detektive und Spione zu arbeiten. Es ging nicht nur um gewöhnliche Nachforschungen – wir mussten die Tricks beherrschen, die nur die Besten kennen.
Unser Trainingslager befand sich tief im Wald, wo wir zwischen Moos und den Schatten der Kiefern verstreute Notizen und Manuskriptfragmente berühmter Autoren von Detektivromanen fanden. Diese vergessenen Spuren betrachteten wir als Lehrmaterial – darin lagen die Geheimnisse des Spurensuchens, der Verhöre und der unauffälligen Beobachtung.
Doch dann alles wurde alles komplizierter. Vici hatte nämlich erfolglos versucht, Klára zu beseitigen. Das war der Moment, in dem sich die Organisation entschloss, auf anderem Wege Druck auszuüben: Sie wandten sich an Tadeáš und versuchten, ihn erneut in die Rolle eines Auftragskillers zu drängen. Dieses Mal hatte er einen klaren Auftrag – Klára zu vergiften.
Währenddessen setzten wir unsere Ermittlungen fort. Dank geduldiger Verhöre und sorgfältiger Beweissammlung gelang es uns, den Namen und die Identität des Oberbosses herauszufinden. Es war ein Moment des Triumphs – doch die Freude währte nicht lange. Der Boss erfuhr nämlich im selben Augenblick, dass wir ihm auf die Spur gekommen waren… und bevor wir etwas unternehmen konnten, floh er und war dann spurlos verschwunden.

Dnes ráno dostala Vici telefonát od velkého bosse zločinecké organizace s úkolem zbavit se dvou šéfů Lindy a Sabriny. Aby tento úkol splnila, potřebovala však zvláštní zbraň, kterou střežili vojáci. Hráli jsme hru Capture the Flag, abychom nasbírali předměty a nakonec vojáky těmito předměty podplatili. Se zbraní v ruce Vici svůj úkol dokončila – ovšem před očima svědkyně, která byla také součástí organizace. Ta zavolala policii, která se okamžitě pustila do pokusu o oživení Lindy – bohužel neúspěšně. Sniper také nikde nebyl k vidění ani k nalezení. Protože výstřel byl velmi přesný, policisté usoudili, že střelec musí být profesionál. Vymysleli plán, že nechají všechny obyvatele města dělat různé činnosti, aby tak profesionála odhalili, protože ten údajně nedokáže dělat nic jen průměrně – potřebuje být vždy nejlepší. Po večeři si policisté znovu promluvili se svědkyní. Ta byla velmi otřesená z toho, co se stalo, i z událostí posledních dnů, a rozhodla se změnit stranu a organizaci opustit. Odchod z organizace ale bude mít následky, a proto jsme se – jako přípravu na všechny nejhorší možné scénáře – převlékli do kostýmů a v malých skupinkách předvedli krátká divadelní představení a scénky.

Heute morgen erhielt der Kleinboss Vici einen Anruf vom Big Boss der kriminellen Organisation mit dem Auftrag die beiden Kleinbosse Linda und Sabrina loszuwerden. Um diese Aufgabe zu erfüllen benötigte sie jedoch eine besondere Waffe, die beschützt wurde von Soldaten. Wir spielten Capture The Flag um Gegenstände zu sammeln und schlussendlich die Soldaten mit diesen zu bestechen. Mit der Waffe in der Hand vollendete Vici ihren Auftrag – jedoch mit einer Augenzeugin, welche ein Teil der Organisation war. Sie rief die Polizei die sich sofort dran machte, Linda wiederzubeleben, was leider scheiterte. Der Sniper war auch nirgends zu sehen oder zu finden. Dadurch dass der Schuss ein sehr sauberer war schlussfolgerten die Polizisten, dass der Sniper  ein Profi sein muss. Sie stellten den Plan auf, alle Stadtbewohner verschiedene Aktivitäten machen zu lassen, um so den Profi rausfiltern zu können, da dieser ja nix mittelmässig machen kann. Nach dem Abendessen unterhielten sich die Polizisten nochmals mit der Augenzeugin. Die Augenzeugin war sehr entsetzt über das, was geschehen ist, und auch über die Geschehnisse der letzten Tage, und beschloss, die Seite zu wechseln und die Organisation zu verlassen. Das Verlassen der Organisation wird aber Folgen mit sich ziehen, und zur mentaler Vorbereitung aller worst case Szenarios verkleideten wir uns und präsentierten in Kleingruppen kurze Theatherstücke und Szenarien.

Dnešní ráno v místní továrně bylo rušné. Od samého začátku jsme měli plné ruce práce – bylo potřeba uklidit celé město, a to co nejrychleji. Naši Šéfové chtěli, aby všechno vypadalo naprosto bezchybně, a tak na nás tlačili, abychom to zvládli v rekordním čase.
Jenže podmínky v továrně byly opravdu hrozné. Policisté sice věděli, že se u nás děje něco špatného, ale nemohli nám pomoci – jejich cílem bylo dopadnout toho největšího mafiánského bosse a na náš případ tak nezbýval čas. V tu chvíli jsme si řekli, že takhle dál žít nechceme. Vzali jsme odvahu do hrsti, opustili továrnu a rozhodli se začít od nuly – založit si vlastní město.
Nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Potřebovali jsme spoustu surovin, které bylo těžké sehnat, a každý den přinášel nové výzvy. Přesto jsme se nevzdali. Kousek po kousku jsme vybudovali místo, kde můžeme žít svobodně, bez strachu a bez tlaku od bývalých šéfů.
Když jsme konečně dokončili práci na našem novém domově, přišel čas na zasloužený odpočinek. A protože jsme parta, co se jen tak nenudí, rozhodli jsme se uspořádat různé výzvy a soutěže, abychom se pobavili a uvolnili po všech těch náročných dnech. Smích, přátelství a radost se tak staly novým základem našeho života.

Heute Morgen ging es in unserer Fabrik richtig rund. Von Anfang an hatten wir alle Hände voll zu tun – die ganze Stadt musste aufgeräumt werden, und das so schnell wie möglich. Unsere Vorgesetzten wollten, dass alles absolut perfekt aussieht, und setzten uns deshalb unter enormen Zeitdruck.
Doch die Bedingungen in der Fabrik waren wirklich miserabel. Die Polizei wusste zwar, dass dort etwas nicht stimmte, konnte uns aber nicht helfen – ihr Ziel war es, den ganz großen Mafia-Boss zu schnappen, und für unseren Fall blieb keine Zeit. In diesem Moment beschlossen wir, dass wir so nicht weiterleben wollen. Wir nahmen all unseren Mut zusammen, verließen die Fabrik und entschieden uns, bei null anzufangen – unsere eigene Stadt zu gründen.
Das war allerdings alles andere als ein Spaziergang. Wir brauchten viele Rohstoffe, die nur schwer zu beschaffen waren, und jeder Tag brachte neue Herausforderungen. Trotzdem gaben wir nicht auf. Stück für Stück errichteten wir einen Ort, an dem wir frei, ohne Angst und ohne den Druck unserer ehemaligen Chefs leben können. Als wir unsere Arbeit an unserem neuen Zuhause schließlich vollendet hatten, war es Zeit für eine wohlverdiente Pause. Und weil wir eine Truppe sind, die sich nicht so leicht langweilt, organisierten wir verschiedene Challenges und Wettbewerbe, um Spaß zu haben und nach all den anstrengenden Tagen endlich etwas zu entspannen. Lachen, Freundschaft und Freude wurden so zum neuen Fundament unseres Lebens.